JOM HA-ŠOA 2024

VEŘEJNÉ ČTENÍ JMEN OBĚTÍ HOLOCAUSTU

6.5.2024 ve 14:00, venkovní prostranství před KKC Elektra

“Jom ha-šoa” je maraton čtení jmen mužů, žen a dětí, kteří byli nacisty pronásledováni a zavražděni kvůli svému původu, vyznání či přesvědčení. Pravidelně se koná od roku 2006. Stejně jako v minulých letech se touto akcí připojujeme k celosvětovému uctění památky nejen obětí holocaustu, ale i hrdinů, kteří se postavili proti zlu. Datum vzpomínkové akce je zvoleno tak, aby upomínalo na povstání židovských vězňů nacistického ghetta ve Varšavě.

K akci se může připojit každý, veřejně přečíst jména a vrátit tak zapomenuté, nevinné oběti lidské nenávisti, násilí a bezpráví do našeho povědomí i do naší společné historie. Veřejné čtení přispívá k tomu, aby se úcta k obětem nacistického rasového pronásledování stala součástí kulturní tradice většinové společnosti.

Do čtení budou zapojeni žáci z místní ZŠ

Letošní téma:

Už nebrečím a ty taky neplač, napsala v dopise sedmiletá Jana své mamince. Se svým židovským tatínkem byla v roce 1944 internována v táboře na Hagiboru a později v Terezíně, zatímco její nežidovská
maminka s mladším bratrem se ukrývali.
“Letošní ročník Jom ha-šoa je věnován příběhům lidí, kteří se sice vyhnuli hromadným deportacím v letech 1939 - 1943, ale až do konce války žili v nejistotě a ohrožení. Byli to zejména lidé, žijící ve
smíšených manželstvích a jejich děti, ale i lidé, kteří se po dobu války ukrývali a museli se spolehnout na pomoc svých zachránců.

Celostátní podobu čtení zajišťuje Institut Terezínské iniciativy a také letos je partnerem Muzeum romské kultury se sídlem v Brně a centrum Sintů a Romů v Praze.

Čtení jmen se koná pod záštitou Velvyslanectví Státu Izrael v České republice a za finanční podpory Nadačního fondu obětem holocaustu a hl.m Prahy. Veřejné čtení jmen obětí jsme pak schopní realizovat v nemalé zásluze díky Vaší podpoře skrz Darujme.cz.

Vážení přátelé, srdečně Vás zveme na slavnostní zahájení výstav Auguste Rodin objektivem Brunera-Dvořáka v Muzeu luhačovického Zálesí a Luhačovice objektivem Brunera-Dvořáka na ulici Dr. Veselého v Luhačovicích, které se uskuteční ve čtvrtek 11. 4. 2024 v 17.00 hodin v muzeu.

Zahájení se zúčastní pravnuk slavného malíře Joži Uprky akademický sochař Jan Benedík. Na gajdy zahraje Petr Sovják.  

Jan Benedík oživil před  několika lety téma pražské výstavy francouzského sochaře Augusta Rodina a jeho cesty na Moravu. Vypátral a shromáždil v archivech, v soukromých sbírkách a v muzeích u nás i v zahraničí fotografie a novinové články, které tuto událost dokumentovaly. Na základě výzkumů Jana Benedíka a ve spolupráci s historikem fotografie Pavlem Scheuflerem připravilo luhačovické muzeum aktuální výstavy, vycházející z fotodokumentace zakladatele české žurnalistické fotografie Rudolfa Brunera-Dvořáka. Fotografie jsou doplněny uměleckými díly Joži Uprky a Franty Úprky zapůjčenými z Galerie výtvarného umění v Hodoníně a Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně.

Muzeum luhačovického Zálesí a ulice Dr. Veselého, Luhačovice

Pravnuk slavného malíře Joži Uprky akademický sochař Jan Benedík oživil před  několika lety téma pražské výstavy francouzského sochaře Augusta Rodina a jeho cesty na Moravu. Vypátral a shromáždil v archivech, v soukromých sbírkách a v muzeích u nás i v zahraničí fotografie a novinové články, které tuto událost dokumentovaly. Na základě výzkumů Jana Benedíka a ve spolupráci s historikem fotografie Pavlem Scheuflerem připravilo luhačovické muzeum výstavu Auguste Rodin objektivem Brunera-Dvořáka. Navazuje na ni exteriérová výstava na ulici Dr. Veselého s názvem Luhačovice objektivem Brunera-Dvořáka.

10. května 1902 byla v Praze otevřena výstava sochaře Augusta Rodina, uspořádaná spolkem Mánes. Dne 28. května 1902 navštívil výstavu i samotný Rodin. Na jeho počest se konala řada oficiálních i spontánních setkání. Po čtyřech dnech pražského pobytu připravili Rodinovi přátelé výlet železnicí na Moravu k Macoše a do Blanska, následující den 2. června do Hodonína a do Hroznové Lhoty k malíři Jožovi Uprkovi. Cestu doplňoval bohatý kulturní program, divadelní představení, pěvecké sbory a bankety. Na cestě doprovázeli Rodina frankofonní výtvarníci Josef Mařatka – sochařův asistent a hlavní organizátor pražské výstavy, malíř Alfons Mucha, jenž s předstihem zorganizoval výlet na Moravu, malířka Zdenka Braunerová a další. V obcích, kterými Rodin s doprovodem projížděl do Hroznové Lhoty, jej zdravily špalíry venkovanů a přidávaly se k nim selské jízdy na ověnčených koních. V Uprkově chalupě bylo pro hosty připraveno pohoštění a lidoví muzikanti z Horňácka i Slovenska se postarali o spontánní zábavu. Do Hroznové Lhoty přijelo v kočárech na 80 hostů, mezi nimi zejména výtvarní umělci, spisovatelé, hudebníci, představitelé komunální politiky i průmyslu. Rodinovu cestu dokumentoval fotograf Rudolf Bruner-Dvořák, přední představitel české žurnalistické fotografie.

Bruner-Dvořák dokumentoval nejen Rodinovu spanilou jízdu k Jožovi Uprkovi v červnu 1902, ale vracel se na Moravu opakovaně. Koncem srpna 1910 strávil dva týdny v Luhačovicích a na objednávku lázeňské společnosti pořídil více než 70 fotografií lázeňských budov a jejich interiérů, společenských událostí i pohledů na okolní krajinu. Většina snímků se dochovala v archivu Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Soubor autorských negativů na skleněných deskách z roku 1910 a řada originálních stereofotografií se nachází ve sbírce historika fotografie Pavla Scheuflera, stejně jako další soubor z roku 1911, kdy fotograf dokumentoval folklorní událost Svátek Moravy v Luhačovicích.

Výstava národopisných studií z pobytů malířky ve Velké nad Veličkou mezi lety 1922 - 1944

Malířka Marie Fischerová-Kvěchová na prázdninách ve Velké nad Veličkou

Blanka Petráková, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně

Marie Fischerové-Kvěchová (1892–1984) se narodila v Kutné Hoře, vystudovala uměleckoprůmyslovou školu v Praze a po absolutoriu pokračovala ve studiu na Colarossiho akademii v Paříži. Po návratu z Paříže se provdala za MUDr. Jana Fischera, přijala složené příjmení Fischerová-Kvěchová a svá díla začala podepisovat iniciálami MFK. Zpočátku žili manželé v Praze, roku 1933 se natrvalo přestěhovali do Černošic. Zde jejich tři děti Marie, Jan a Jelena vyrůstaly v inspirativním prostředí rodinné vily Sakrabonie.

M. Fischerová-Kvěchová své výtvarné dílo zasvětila třem hlavním tématům, k nimž se neustále vracela: přírodě, lidové kultuře a dětem. Její tvorba byla různorodá, největší ohlas však měla její bohatá ilustrátorská činnost. Ilustrovala na osmdesát titulů oblíbených dětských knih. Měla blízko ke svérázovému hnutí, snažila se propojit modernitu s tradicí. Malířčinu kariéru v podstatě ukončil únorový převrat, jehož důsledkem byl zákaz publikování, vystavování a prodeje výtvarných děl.

Fischerovi byli nadšenými cestovateli a o letních měsících se v dobách první republiky vydávali na několikatýdenní cesty po Evropě. Nejsilnější vazby však navázali na jihovýchodní Moravě, především ve Velké nad Veličkou, ve Vlčnově a v Tupesích, kam se opakovaně vraceli. Památnou se stala zejména první třítýdenní cesta manželů Fischerových, kterou uskutečnili v létě 1922. Cestovali tehdy ještě vlakem a pěšky, zastavili se v řadě míst na Moravě i na Slovensku a zavítali také do Velké nad Veličkou. Odtud zaslali přítelkyni Boženě Vohánkové pohlednici s nadšeným písemným sdělením: „Je tu tak nádherně a tolik krojů, že nám srdce usedá a kytky z něho rostou! Příští prázdniny jedeme do Velké na prázdniny a ty musíš s námi! Nestačím kreslit…“ Ve Velké nad Veličkou navázali celoživotní přátelství s lidovou vyšívačkou Bětou Čambalovou. U Čambalových se Fischerovi opakovaně ubytovávali, podobně jako řada jiných umělců a intelektuálů, kteří navštěvovali Horňácko a hledali zde inspiraci pro svoji tvorbu. Ve Velké vytvořila M. Fischerová-Kvěchová řadu portrétů, mimo jiné zpodobnila Anču a Bětu Tomášů, Anču, Bětu a Tomáše Migotovy, Martina a Jaroslava Drlíkovy, Anežku a Martina Kohůtů a Stázinu Peškovou, ale také starostu obce, muzikanty, průčelí staveb, interiéry a zejména nespočet krojových studií. Malířčiny skicáře z let 1922, 1940 a 1941, zaplněné kresebnými studiemi, jsou obrazovou kronikou Velké a historickým dokumentem současně.  Kromě portrétu a tradičního oděvu ji zajímal i každodenní život na vesnici, architektura, lidová slovesnost, hudba, tanec, zvyky a obřady. Řadě z nich byla na svých cestách přítomná a získané postřehy si bedlivě zapisovala. Výstava ve Velké nad Veličkou představuje výběr ze stovek kreseb a barevných studií, které zde M. Fischrová-Kvěchová pořídila. Zásluhu na přípravě výstavy má zejména malířčin vnuk a správce pozůstalosti Ivan Látal, který obdiv k Horňácku převzal od svých předků stejně jako umělecký a pedagogický talent.

JAK SE PEČOU PÁNI 7.12.2023

PŘÁSTKY 14.12.2023

Přijďte s námi strávit dvě adventní čtvrteční odpoledne s programy, které jsme pro vás připravili. Budeme péct tradiční mikulášské pečivo - pány, paničky a čerty z kynutého těsta a ochutnávat med s Hankou Lepkovou, zahraje nám k tomu valašský gajdoš z Neubuze Petr Sovják. A ať se svatá Lucie nezlobí, ale budeme také příst na vřetánku i na kolovratu s Petrou Šťastnou a Adélou Šimovou, lámat a počesávat len, tkát rukavice na formě s Alenou Polčákovou, vdechovat vonné esence vánočních františků s botaničkou Petrou Hanákovou a věnovat se dalším bohulibým adventním činnostem ve výstavě Bude zima, bude mráz.

Výstava představuje zimní období, jak jej prožívali naši předkové na moravském venkově.

Na zimu bylo nutno se důkladně připravit. Po dlouhé zimní měsíce museli lidé vystačit s nastřádanými prostředky k zabezpečení jídla, tepla a světla. Scházeli se ke společné práci, aby ušetřili na otopu a na svícení. Vánoce představovaly pro naše předky stejně důležité a slavnostní chvíle, jako dnes pro nás. Přicházely v období hospodářského klidu, kdy těžkou letní práci na poli, v hospodářství i v lese vystřídala zima s krátkými dny a dlouhými večery, naplněnými přástkami, draním peří a s nimi spojenými besedami s veselým i strašidelným vyprávěním. 

Zvykoslovná témata jsou na výstavě kombinována s pracovní tematikou. Jednotlivá stanoviště představují činnosti, jimiž se lidé v minulosti zabývali v zimním období. Nechybí ani ukázky sportovního vybavení venkovských dětí z počátku a poloviny 20. století. Některé činnosti si může návštěvník vyzkoušet přímo v expozici, jiné při příležitosti tematických dílen a programů. Ve vitrínách ve vstupní části jsou prezentovány vzácné dřevěné betlémy z 19. století, pocházející z Luhačovic a z Loučky a další drobné zvykoslovné artefakty, jako např. dárky pro děti z mikulášských trhů, různé způsoby svícení před nástupem petrolejových lamp a elektřiny, či zimní doplňky tradičního oděvu. V instalacích interiérů venkovské chalupy z poloviny 19. století a domácnosti z počátku 20. století mohou návštěvníci vidět ukázky sváteční výzdoby interiéru v období Vánoc. Masky svatého Mikuláše a jihovalašského čerta doplňuje maska Lucie a bílý kůň, který táhne velké dřevěné sáně. Sáně pochází z Tečovic u Zlína a byly používány ještě počátkem 20. století. Výstava bude průběžně oživována doprovodnými programy pro školy a pro veřejnost.

Muzeum luhačovického Zálesí zve návštěvníky na výstavu Dušan Samo Jurkovič známý a neznámý. Výstava se skládá ze dvou částí. Jurkovičovu málo známou či donedávna neznámou architektonickou tvorbu představuje úvodní část, kterou připravili slovenští architekti Ing. arch. Peter Žalman, CSc. a Ing. arch. Vladimír Hain, PhD. Autoři ji prezentovali poprvé ve výstavních prostorách Spolku Architektů Slovenska v Bratislavě v roce 2018. Shrnuli zde zcela nové poznatky o Jurkovičově tvorbě v období první republiky, soustředěné na veřejné a technické stavby v duchu funkcionalismu. U těchto modernistických projektů dominují stavební materiály pálená cihla a kámen.

Druhá část výstavy připomíná Jurkovičovo dílo na Moravě před první světovou válkou, zejména v Luhačovicích, ve Vsetíně a na Pustevnách. Zaměřuje se na práce inspirované konstrukčními principy lidového stavitelství a lidovým ornamentem, jejichž stěžejním stavebním materiálem je dřevo. Pro expozici Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně – Muzea luhačovického Zálesí ji připravila Blanka Petráková.

Nezmeškejte tuto jedinečnou výstavu a dorazte do muzea!

Výstava potrvá do 29.10.2023.

Muzeum luhačovického Zálesí nabízí edukační programy pro školní a zájmové skupiny.

Nabízíme programy zaměřující se na historii lázní, hraběcí rodinu Serényiů, muzejní sbírky i lázeňský park. Pravidelně připravujeme edukační programy a doprovodné akce také k aktuálním výstavám.

Stejně tam se na nás můžete obrátit v případě zájmu o komentovanou prohlídku muzea pro skupiny seniorské, nevidomých, handicapovaných apod., rádi vám vyjdeme vstříc. 

Celou nabídku programů najdete v přiloženém letáčku.

Kontakt:

Mgr. Lenka Psotová

muzejní pedagog

Email: edukace.luhacovice@muzeum-zlin.cz

Tel.: 731 632 611

Architekt Jurkovič byl po celý život nesmírně pracovitý. Pokud odpočíval, tak jedině aktivně. Věnoval se bruslení, veslování, jeskyňářství, horolezectví, plavání a turistice, vyzkoušel si letectví. Přijďte do muzea a poznejte Dušana Jurkoviče jinak.

18. 7. 2023 / 19. 7. 2023 / 1. 8. 2023 / 2. 8. 2023 / 15. 8. 2023 / 16. 8. 2023

Vždy v 15:00

Vhodné pro rodiny s dětmi od 6 let

Cena: 30 Kč

Nejvyšším posláním člověka je lidskost, která má být naplňována v bezpodmínečně lidském jednání a službě druhému člověku.

Karel Koch

Na odkaz Dušana Samuela Jurkoviče coby tvůrce moderní československé architektury v oboru lázeňství, zdravotnictví a sociální péče můžeme v kontextu doby nahlížet z mnoha úhlů pohledu. Zjednodušeně se dá říci, že samostatnou architektonickou tvorbu v uvedené oblasti zahájil Jurkovič ve svých třiatřiceti letech realizací lázeňských staveb v Luhačovicích. Ve zralém věku jedenašedesáti let mohl nahromaděné zkušenosti zúročit při přípravě plánů Kochova sanatoria. V tomto rámci je možno sledovat rozpětí architektova umu, postaveného na úzké spolupráci se dvěma mimořádnými osobnostmi – lékaři. V Luhačovicích s MUDr. Františkem Veselým a o třicet let později s MUDr. Karlem Kochem v Bratislavě. S oběma jej spojovalo přátelství a vzájemná důvěra, sdíleli také životní hodnoty, kulturnost a humanizmus.

Přátelství Dušana Jurkoviče a Karla Kocha se otisklo do podoby budovy sanatoria v Bratislavě, jež Jurkovič pro Kocha vytvořil. Návrh z roku 1928 byl realizován v průběhu následujících dvou let ve svažitém terénu rozrůstající se bratislavské rezidenční čtvrti poblíž historického centra. Architekt a lékař spolupracovali v synergii a při přípravě plánů sanatoria byli v pozici zadavatele a řešitele rovnocennými partnery. Výsledkem bylo nejmodernější soukromé sanatorium v republice. Podstatnou součástí celého komplexu byla i celoročně zelená zahrada. Zeleň a vzrostlé cizokrajné rostliny byly zároveň přítomny i ve sdílených prostorách budovy. Zahrada sanatoria byla opatřena řadou lázeňských prvků včetně bazénu, slunečních lázní a doplněna uměleckými díly. Právě kontakt s přírodou zaujímal v Kochově myšlenkovém světě i lékařské praxi zcela zásadní roli.

Vždyť to není jen pouhá naděje, to je touha po zázraku uzdravení. Jen se podívejte hlouběji do očí nemocného, hned se tam s ní setkáte.

Karel Koch: Lékař Anonymus, 1942

Autoři:

MgA. Jitka Škopová, Mgr. Tomáš Zapletal, Mgr. Alena Kotyza a Mgr. Dominika Grygarová

Kurátorka:

PhDr. Blanka Petráková

Výstava vznikla v rámci výzkumného projektu „Průmysl a umění: Opomíjené regionální osobnosti podnikatelů coby hybatelů hospodářského pokroku Československa, jejich význam a spolupráce s umělci, architekty a designéry (DG20P02OVV011) financovaného z programu na podporu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje národní a kulturní identity na léta 2016-2022 (NAKI II) Ministerstva kultury ČR.

DEN MUZEÍ v Muzeu luhačovického Zálesí 18.5.2023

15:00 Komentovaná prohlídka výstavy Dušan Samo Jurkovič známý a neznámý

NOC MUZEÍ 19.5.2023

vstupné 40 Kč

18:00 - 21:00 

18:00 - 20:30 tvořivá dílna inspirovaná motivy a tvorbou Dušana Jurkoviče

20:00    večerní komentovaná prohlídka Jurkovičovy architektury v lázních

18.4.2023 ve 14:00

v Luhačovicích, prostranství MD Elektra

Do čtení budou zapojeni žáci ze ZŠ Luhačovice

“Jom ha-šoa” je maraton čtení jmen mužů, žen a dětí, kteří byli nacisty pronásledováni a zavražděni kvůli svému původu, vyznání či přesvědčení. Pravidelně se koná od roku 2006. Stejně jako v minulých letech se touto akcí připojujeme k celosvětovému uctění památky nejen obětí holocaustu, ale i hrdinů, kteří se postavili proti zlu. Datum vzpomínkové akce je zvoleno tak, aby upomínalo na povstání židovských vězňů nacistického ghetta ve Varšavě.

K akci se může připojit každý, veřejně přečíst jména a vrátit tak zapomenuté, nevinné oběti lidské nenávisti, násilí a bezpráví do našeho povědomí i do naší společné historie. Veřejné čtení přispívá k tomu, aby se úcta k obětem nacistického rasového pronásledování stala součástí kulturní tradice většinové společnosti.

„Tato významná akce si našla své pevné místo a jsme rádi, že se nám z ní podařilo vytvořit tradici, která, spolu s tzv. Kameny zmizelých, připomíná ve veřejném prostoru konkrétní osudy jednotlivých lidí, kteří se stali oběťmi nacismu ,“ říká Tomáš Kraus, ředitel Institutu Terezínské iniciativy. „Vzpomínáme na katastrofu, která se odehrála před osmi desetiletími, ale chceme poukázat i na to, že stejné lidské tragédie se odehrávají i dnes, a to jen nedaleko od nás.“

Celostátní podobu čtení zajišťuje Institut Terezínské iniciativy a také letos je partnerem Muzeum romské kultury se sídlem v Brně a centrum Sintů a Romů v Praze.

Čtení jmen se koná pod záštitou Velvyslanectví Státu Izrael v České republice a za finanční podpory Nadačního fondu obětem holocaustu, Nadace Židovské obce v Praze a Městské části Praha 3.

30.3.2023 14:00 - 17:00

Dílna pro veřejnost zaměřená na velikonoční svátky a tradice spojené s příchodem jara na Zálesí, kde nesmělo chybět vynášení smrtky, hrkání chlapců, mrskání děvčat, barevná vajíčka anebo pečení různých obřadních pokrmů, jako jsou tradiční Jidáše. Návštěvníci si budou moct vyrobit a upéct jidášky z kynutého těsta.

Židovští a romští obyvatelé Luhačovic byli v roce 1941 nuceně svezeni do uherskobrodského ghetta a na konci ledna 1943 transportováni do Terezína a následně do vyhlazovacích táborů. Z původních 68 romských obytel se vrátili pouze 3, z 35 židovských obyvatel se domů nikdo nevrátil. Připomeňte si s námi příběhy těch, kteří trpěli a zemřeli kvůli svému rasovému původu.

Marie Tichová, rozená Jelínková, se narodila v Luhačovicích do židovské rodiny Jelínkových, kteří zde provozovali velkopálenici. Marie se provdala do Brna za Bárucha Ticha, spolumajitele továrny na výrobu pánského prádla. Manželům se postupně narodily 3 děti, Karel, František a Renatka. Letní měsíce rodina trávila v Luhačovicích ve vile Hradčany. V blízkosti vily si nechali v 30. letech postavit vilu Ticho (dnes Karlín), kde Marie provozovala penzion. Začátkem války byl Báruch uvězněn na Špilberku a v květnu 1940 zavražděn v koncentračním táboře v Dachau. V roce 1939 stihla Marie ještě svého nejstaršího syna Karla poslat vlakem do Švýcarska, kam vlak jede, nevěděla. Marie se s mladšími dětmi uchýlila do Luhačovic, odtud museli odejít do Uh. Brodu a následně byli transportováni do Terezína a zavražděni v Osvětimi. Karel se tak stal jediným přeživším z rodiny Tichovy a Jelínkovy. Odešel do USA , kde pracoval jako oční lékař, rodinné fotografie z Luhačovic pečlivě střežil celý život. Pan Karel Ticho zemřel v listopadu roku 2020, bylo mu 94 let.

Více ve videu: https://www.youtube.com/watch?v=CuSoiWfPk3g 

Olga Lamplová, rozená Jelínková, se narodila v Luhačovicích do židovské rodiny. Její otec Maxmilián a strýc Šalamoun zde provozovali velkopálenici, byla tak sestřenicí Marie Tichové. Olga se provdala za JUDr. Ottu Lampla, brněnského právníka a velkostatkáře. Spolu s Olgou do Brna odešla také jejich hospodyně Ludmila Pospíšilová z Luhačovic. S manželem měli dceru Annemarii a syna Františka, do Luhačovic rodina jezdila na letní byt. Olga, která ovdověla ještě před válkou, byla s dětmi deportována z Brna do Terezína a zahynula v říjnu roku 1944 v Osvětimi. O rok dříve tam zahynula také její matka Adéla Jelínková. Syn František a dcera Annamarie přežili koncentrační tábory Terezín, Osvětim a Dachau. Po celou dobu na ně v Brně čekala jejich oddaná hospodyně Ludmila, která věřila v jejich návrat. O neuvěřitelné životné cestě Sira Františka Lampla se dozvíte ve videu: https://www.youtube.com/watch?v=Zn0UAu51mJY

2. ledna 2023 zemřela ve věku 98 let paní Jarmila Havelková. Byla poslední pamětnicí na židovskou rodinu Sonnenscheinových, v jejímž sousedství v Luhačovicích poblíž zámku a fary vyrůstala. Před lety se s námi podělila o své vzpomínky, prodchnuté humanitou, řadou cenných informací a postřehů. Nesmírně si v muzeu vážíme důvěry, kterou nám paní Havelková věnovala a toho, že dnes, v Den památky obětí holocaustu, můžeme její vzpomínky na tomto místě zveřejnit. Protože z rozvětvené luhačovické rodiny Sonnenscheinových se osvobození Osvětimi nikdo nedočkal, všichni byli zavražděni. 

"Za mého dětství byl v domě číslo 72 umístěný hostinec a obchod Sonnenscheinových. Obchod, obrácený čelem k hlavní cestě, nesl nápis Smíšené zboží Vilém Sonnenschein. V obchodě byla dřevěná podlaha napuštěná fermežovým olejem vydávající zvláštní vůni, prodejní pult, bečky s kyselými okurkami, uzenáči a zavináči, na policích další spousty potravin a nejrůznějších potřebných věcí. Prodával se tady petrolej, železářské zboží i hrubé pracovní košile. Nejvíce mi jako dítěti utkvěla v paměti plechovka s nápisem Himalaya Tea, jejíž obsah mi byl dlouho záhadou. Majitel obchodu pan Vilém byl vysoký, štíhlý a pohledný člověk, měl příjemné chování, rád žertoval. Byl podruhé ženatý, děti pocházely z prvního manželství. Dům a k němu přináležející dvůr Sonnenscheinových byl velice rozlehlý a my děti jsme tam moc rády slídily a vyhlížely, co se kde děje zajímavého. Na obchod a hostinec přiléhal ze zadní strany dlouhý objekt s pavlačemi, kde byly byty rodičů, strýce a Sonnenscheinových slečen, na pavlači byly i záchody. Vzpomínám si, jakou tam udržovali přísnou čistotu a jak byla prkna pavlače vždy vydrhnuta do běla. U cesty byly silné trámy, ke kterým se přivazovali koně povozníků a ve dvoře byly i dvě stáje. Navazovaly na ně sklady obilí a dalšího zboží, velká prádelna a ostatní hospodářské objekty. Skladníkům, kteří pracovali ve skladišti, se říkalo „supěchti“. Ti byli na děti ze sousedství moc hodní, a když při úklidu našli třeba kousek čokolády nebo jiný pamlsek, tak nám je nabízeli.

Všechny tři dcery Viléma Sonnenscheina zůstaly svobodné. Nejstarší Anna trochu napadala na nohu, ta měla obchod v hotelu Litovel. Pro nás děti zněl jeho název „Delikatesy a jižní ovoce“ tajuplně. Když jsme se doma ptali, co to znamená delikatesa, bylo nám řečeno, že se tam nabízí šunka, rybičky, sýry a podobné dobroty, které se ve smíšeném zboží v dědině neprodávaly. Před obchodem v Litovli bylo vystaveno nejrůznější exotické ovoce v lýkových košíčcích, překryté jemnou síťkou, pravděpodobně kvůli zajištění proti krádeži. Bylo to něco zvláštního. Anně s obchodem vypomáhala starší Ema, krasavice s rezavými kudrnatými vlasy, která vystudovala na akademii malířství. Síňka u jejího pokoje v domě byla plná obrazů. Po skončení lázeňské sezony odjížděla pravidelně do Dalmácie, kde se věnovala krajinářské malbě. V paměti mi utkvělo několik jejích obrazů, především jeden zobrazující starý turecký most přes řeku Neretvu v Mostaru a potom taky pohled na Dubrovník s jeho úzkými uličkami a kamennými domy. Když jsem po mnoha letech přijela do Mostaru a uviděla ten most, okamžitě jsem si vzpomněla na Emin obraz. Kdoví, kam se všechny malby a další věci poděly. Nejvíce jsme se my děti vídaly s nejmladší Sonnenscheinovou dcerou Rudi. Byla oproti nám o více než 10 let starší, tedy velká slečna, jež vypomáhala otci v obchodě. Když ale měla čas, nestyděla se přidat k našim dětským hrám, hrávala si s námi na rybníku, chodila i cvičit do Sokola. Pamatuji se na její prstýnek s modrým očkem, který nosila na ruce, zdál se mi okouzlující. Všichni členové rodiny mluvili česky, nijak se neodlišovali, ani vzhledem, ani svými zvyky. Naši sousedé Sonnenscheinovi žili prostě, v každodenní práci, ale vždy jednou za čas se slečny Ema, Anna i Rudi vypravily do Vídně k „tetičce“, aby navštívily divadelní představení. Sonnenscheinovi nebyli ortodoxní, nedrželi šábes, obchod byl otevřen po celý týden, včetně soboty. Že jsou jiného vyznání, jsme si uvědomili, až když začala válka a Židé začali být postihováni, dříve nám nepřišlo na mysl, že by měli být jiní než my. Otto Sonnenschein, Vilémův strýc, byl starý mládenec. Byl spolumajitelem domu a majitelem hospody, která sousedila s obchodem, ale za mého dětství nikdy nepracoval ve výčepu, svoji hospodu pronajímal. Pamatuji si jej jako staršího sehnutého pána, který rychle popochází malými krůčky kolem hospodářství, hlavně ale jak sedí v kanceláři za skleněnou zástěnou a vyřizuje objednávky. Když jsem se později byla podívat v pražské Pinkasově synagoze, našla jsem tady právě Ottovo jméno jako důkaz, že zemřel v koncentračním táboře. Později po válce hostinský Kovařík dal Sonnenscheinově hospodě název „U Bílého koníčka“. Kupodivu se název ujal.

Pamatuji si na den za protektorátu, kdy Židé z Luhačovic museli odjet do ghetta v Uherském Brodě. Odjížděli v noci anebo velice časně nad ránem, protože na druhý den již byl dům Sonnenscheinových prázdný. Odcházet jsme je neviděli, rozloučit jsme se nemohli. Kdybychom o jejich odchodu věděli, nevím, jestli bychom mohli dát něco najevo, všichni se tehdy báli postihu. Kam se poděly všechny předměty z bytů, nevím, pravděpodobně je rozebrali Němci i místní lidé. Do Luhačovic se nikdo z rodiny nevrátil. Jejich příbuzná z Uherského Brodu, asi neteř, která se jmenovala Rabišková, majetek po válce zdědila a později prodala. S prodejem jí pomáhal uherskobrodský advokát Kulka, který se specializoval na židovský majetek. Během války hostinec nebyl zprovozněn, ale obchod ještě dlouho po válce v téměř nezměněném duchu vedl pan Kolář, po něm přišli na řadu další vedoucí. Místní lidé ze setrvačnosti ještě do konce 60. let, než byl dům zbořen, říkali, že jdou nakoupit k „Zonenšajnům“.

Sonnenscheinovy slečny byly o hodně starší než já. Mými vrstevníky byly děti dalších židovských rodičů, které s námi chodily do školy, některé pouze po část roku, jež zasahovala do lázeňské sezony. Když se ve škole objevily děti pana Guttmanna, věděli jsme všichni hned, že sezona začala. Guttmann s rodinou jezdil do Luhačovic jen od května do října. Byli ubytováni u Barboříka. Guttmann byl ortodoxní žid, měl pejzy, typické lokny vlasů na skráních, nosil široký plstěný klobouk a dlouhý kaftan a byl řezníkem, provádějícím rituální porážku masa pro Singerův hostinec. Jatka byla za zámkem, patřila Bedřichu Barboříkovi a my jsme v těch místech, kde byla velká betonová plocha, rádi hrávali nejrůznější hry, hlavně „škatule, škatule, hejbejte se“. Guttmannovy dcerky chodily velmi prostě oblečeny, měly snad jen jedny šaty, vůbec to asi byla chudá rodina. Do školy s námi chodil také syn Aladara Singera, který vedl židovský hotel a restauraci v místech, kde je dnes zdravotní středisko. Singerovi byli také ortodoxní Židé. Jejich synek se jmenoval Otto, byl obtloustlý, nosil pejzy a jarmulku. Další významný židovský hoteliér, Leo Smetana, měl dcerku Alici. Alice byla velice půvabná, vždy krásně oblečená, s bílými stuhami ve vlasech. V době, kdy některé venkovské děti svačinu do školy nedostávaly, nosívala do školy od rodičů z hotelu sáček plný housek a rohlíků „kajzerek“, které o přestávce rozdávala. Smetanův hotel byl opravdu luxusní, nádherně upravený. My děti jsme obdivovaly úpravu restaurace, kam jsme nahlížely přes okna, bílé ubrusy na stolech. Nejvíce se nám ale líbilo velké akvárium s plovoucími kapry, které stálo před hotelem. Hosté si zde mohli vybrat kapra, kterého dostanou k večeři. Také Smetanovi všichni zahynuli ve válce.

Když se v sedmdesátých letech 20. století upravovala hlavní silnice do Uherského Brodu, bouraly se všechny staré stavby u cesty, mezi nimi i číslo 72, které dříve patřilo Sonnenscheinovým. U skladiště pěstovala paní Sonnenscheinová krásné bílé růže polyantky, nízké keříky byly hustě obsypané květy od konce jara až do zimy. Vykopala jsem je a přesadila ke sloupu u našeho domu. Nemohla jsem přenést přes srdce, že poslední památku na zmizelou rodinu rozdupají dělníci nebo rozjezdí nákladní auta. Růže kvete dodnes, i když za tu dobu zplaněla."

8.12.2022   14:00 - 17:00

Vánoční program k výstavě Dušan Samo Jurkovič známý a neznámý představí dětem i dospělým Vánoce a tradice na Slovensku, kde architekt vyrůstal a trávil dětství. V doprovodné dílně si vyrobíme dárkový balící papír s motivy inspirovanými Jurkovičovou tvorbou.

Cena: 30 Kč

Muzeum luhačovického Zálesí zve návštěvníky na výstavu Dušan Samo Jurkovič známý a neznámý. Výstava se skládá ze dvou částí. Jurkovičovu málo známou či donedávna neznámou architektonickou tvorbu představuje úvodní část, kterou připravili slovenští architekti Ing. arch. Peter Žalman, CSc. a Ing. arch. Vladimír Hain, PhD. Autoři ji prezentovali poprvé ve výstavních prostorách Spolku Architektů Slovenska v Bratislavě v roce 2018. Shrnuli zde zcela nové poznatky o Jurkovičově tvorbě v období první republiky, soustředěné na veřejné a technické stavby v duchu funkcionalismu. U těchto modernistických projektů dominují stavební materiály pálená cihla a kámen.

Druhá část výstavy připomíná Jurkovičovo dílo na Moravě před první světovou válkou, zejména v Luhačovicích, ve Vsetíně a na Pustevnách. Zaměřuje se na práce inspirované konstrukčními principy lidového stavitelství a lidovým ornamentem, jejichž stěžejním stavebním materiálem je dřevo. Pro expozici Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně – Muzea luhačovického Zálesí ji připravila Blanka Petráková.

Vystavené ukázky vybavení vsetínské Občanské záložny a Jurkovičova domu v luhačovických lázních pochází ze sbírek Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně a Muzea regionu Valašsko ve Vsetíně. Model Jurkovičova domu zapůjčilo Muzea umění Olomouc. Repliky sedacího nábytku podle návrhů architekta Dušana Jurkoviče vyrobili v rámci dlouhodobé spolupráce s Muzeem jihovýchodní Moravy studenti Střední odborné školy Luhačovice.

Expozici doplňuje samoobslužná poznávací hra a kreativní dílna pro tvořivé návštěvníky, kteří rádi budují a konstruují. Dřevěná stavebnice podporuje prostorové vnímání, zručnost i kreativitu. Umožňuje vyzkoušet si práci architekta a urbanisty a postavit vesnici či město podle vlastní fantazie. Edukační oddělní připravilo k výstavě řadu doprovodných programů pro školy a veřejnost.

VÝSTAVA MASKY, KOSTÝMY, MAŠKARY

Maskované obchůzky a průvody v tradici jihovýchodní Moravy na fotografiích, uměleckých dílech i hmotných dokladech.

Výstava prodloužena do 25. 9. 2022

Výstava byla oceněna Českou národopisnou společností v kategorii Výstava/expozice. Slavnostní předání proběhlo na konci června na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici. 

Nezmeškejte tuto jedinečnou výstavu a dorazte do muzea!

Muzeum luhačovického Zálesí nabízí také edukační programy pro školní skupiny.

Vybírat můžete ze široké nabídky programů, které se zaměřují na muzejní sbírky, historii lázní, architekturu, lázeňský park, zámek apod. Pravidelně také připravujeme program k aktuální výstavě.

Celou nabídku naleznete níže:

Kontakt:

Mgr. Lenka Psotová

muzejní pedagog

email: edukace.luhacovice@muzeum-zlin.cz

tel.: 731 632 611,577 132 883

DĚTSKÁ PROHLÍDKA VÝSTAVY MASKY, KOSTÝMY, MAŠKARY

Vždy v 15:00

19.7., 2.8., 16.8.2022

Přijďte se podívat do muzea na výstavu plnou masek, kostýmů i strašidelných postav. Masky, které tradičně ožívají u příležitosti různých svátků, tentokrát zavítaly do našeho muzea. Budeme se trošku bát, ale hlavně poznáme blíže tyto tajuplné bytosti. Společně si také masku vytvoříme.

Vhodné pro rodiny s dětmi od 6 let.

Vstupné 25 Kč

DĚTSKÁ KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA PRAŽSKÉ ČTVRTI

Ve svém městě jako turista.

Znáte dobře Luhačovice? A jak dobře znáte vy a vaše děti Pražskou čtvrť? To můžete zjistit na komentované prohlídce pro rodiny s dětmi. Venkovní prohlídka přiblíží nejen jedinečné stavby Pražské čtvrti, ale také řadu významných a zajímavých osobností, které se zapsaly do historie města.

22.6. 2022 v 15:30

Sraz u autobusové zastávky Pražská čtvrť.

Účast je nutné si předem rezervovat na tel. čísle: 731 632 611

Program vhodný pro rodiny s dětmi

Cena: 30 Kč 

Dne 28. dubna proběhne již 17. ročník Veřejného čtení jmen obětí holocaustu – Jom ha-šoa. Ve 24 městech České republiky zazní 28. dubna od 14.00 jména těch, kteří byli za druhé světové války pronásledováni a zavražděni pro svůj rasový původ.

Veřejné čtení jmen obětí holocaustu – Jom ha-šoa je maraton čtení jmen mužů, žen a dětí, kteří byli nacisty pronásledováni kvůli svému rasovému původu. Pravidelně se koná v jarních měsících, a to již od roku 2006. Stejně jako v minulých letech se touto akcí připojujeme k uctění památky hrdinů a obětí holocaustu, které nese název Jom ha-šoa ve ha gvura (Den holocaustu a hrdinství) a upomíná na povstání židovských vězňů nacistického ghetta ve Varšavě.

K akci se může připojit každý, vyslovit jména nahlas a veřejně a vrátit tak zapomenuté, nevinné oběti lidské nenávisti, násilí a bezpráví do našeho povědomí i naší společné historie. A tím přispět k tomu, aby se úcta k obětem nacistického rasového pronásledování stala součástí kulturní tradice většinové společnosti.

Muzeum v Luhačovicích se k letošní připomínce připojí online a na svých stránkách a sociálních sítích zveřejní krátká videa, která budou věnovaná dvěma přeživším a jejich rodinám.

Videa zde: 

Jména luhačovických obětí holocaustu

Olga Becková, * 1900, žila v Luhačovicích, zahynula v Osvětimi.

Jindřich Berisch, * 20. 2. 1874, žil v Luhačovicích, zahynul v Osvětimi

Karel Bock, *  3. 11. 1895, žil v Luhačovicích, zahynul v Minsku

Emil Bock, * 28. 2. 1891, žil v Luhačovicích, zahynul v Mauthausenu

Isidor Donát, * 19. 9. 1870, žil v Luhačovicích, v Horní Lhotě a v Tršicích, zahynul v Treblince

Anna Ferdová, *  25. 1. 1890, žila v Luhačovicích, zahynula v Osvětimi

Berta Franklová, *  25. 2. 1891, žila v Luhačovicích, zahynula v Osvětimi

Egon Fried, *  29. 4. 1899, žil v Luhačovicích, zahynul v Osvětimi

Moritz Fried, * 16. 1. 1862, žil v Luhačovicích, zahynul 11. 2. 1943 v Terezíně

Arnošt Haas, *  21. 5. 1895, žil v Luhačovicíc, zahynul v Osvětimi

Bedřich Hirsch, *  21. 12. 1894, žil v Luhačovicíc, zahynul v Osvětimi

Františka Jelínková, *  28. 1. 1872, žila v Luhačovicích, zahynula 1942 v Treblince

Flora Jelínková Berischová, *  5. 11. 1876, žila v Luhačovicích, zahynula v Osvětimi

Ella Sternová Jelínková, *  26. 9. 1898, žila v Brně, zahynula 1942 v Rejowiec

Bedřich Jelínek, * 12. 3. 1900, žil v Luhačovicích, zatčen v Uherském Brodě 15. 3. 1942, popraven 21. 5. 1943 v Breslau

Markéta Jelínková, * 27. 6. 1909, žila v Luhačovicích, zahynula v Osvětimi

Věra Jelínková, * 13. 6. 1933, žila v Luhačovicích, zahynula v Osvětimi

Jiří Petr Jelínek, *  2. 5. 1940, žil v Luhačovicích, zahynul v Osvětimi

Adéla Jelínková Šulcová (Schulzová), * 13. 6. 1872, žila v Luhačovicích, zahynula v Osvětimi

Olga Lamplová Jelínková, * 12. 8. 1897, zahynula v Osvětimi

Josef Laufer, * 28. 4. 187, žil v Luhačovicích, zahynul v Osvětimi

Adéla Meisterová, * 12. 5. 1878, žila v Luhačovicích, zahynula v Osvětimi

Leopold Smetana, *  3. 5. 1894, žil v Uherském Brodě a v Luhačovicích, zatčen v Uherském Brodě 15. 3. 1942, vězněn v Breslau, popraven 20. 5. 1943 v Breslau

Emilie Smetanová, * 16. 4. 1897, žila v Uherském Brodě a v Luhačovicích, zahynula v Osvětimi

Alice Smetanová, * 1. 7. 1926, žila v Uherském Brodě a v Luhačovicích, zahynula v Osvětimi

Otto Sonnenschein, *  23. 3.1890,  žil v Luhačovicích, zahynul v Osvětimi

Vilém Sonnenschein, * 8. 7. 1870, žil v Luhačovicích, zahynul v Osvětimi

Anna Sonnenscheinová, * 15. 2. 1901, žila v Luhačovicích, zahynula v Osvětimi

Ema Sonnenscheinová, * 11. 4. 1898, žila v Luhačovicích, zahynula v Osvětimi

Kamila Sonnenscheinová, *  5. 12. 1876, žila v Luhačovicích, zahynula v Osvětimi

Rudolfína Sonnenscheinová, *  1. 3. 1910, žila v Luhačovicích, zahynula v Osvětimi

Růžena Spitzová, *  12. 12. 1879, žila v Luhačovicích, zahynula v Osvětimi

Baruch Ticho, * 16. 1. 1889, žil v Brně a v Luhačovicích, zatčen v Brně, uvězněn v Dachau 25. 5. 1940, zahynul v Dachau

František Ticho, * 10. 2. 1928, žil v Brně a v Luhačovicích, zahynul v Osvětimi

Marie Tichová, * 14. 7. 1904, žila v Brně a v Luhačovicích, zahynula v Osvětimi

Reneé Tichová, * 14. 1. 1932,žila v Brně a v Luhačovicích, zahynula v Osvětimi

JUDr. Leo Zukerman, * 1881, žil v Uherském Brodě a v Luhačovicích, zatčen v Uherském Brodě 5. 3. 1942, zahynul v Breslau 1943

Výstava v Muzeu luhačovického Zálesí

7. 10. 2021 – 18. 9. 2022

Masky byly v minulosti součástí mnoha zvyků a obyčejů. Ve venkovském prostředí se lidé maskovali obzvláště při příležitosti nejrůznějších obřadních obchůzek, konaných od předvánočního období až do konce masopustu. Starší typy masek zpodobňovaly nejrůznější démony a postavy symbolizující změny v přírodě a v koloběhu lidského života. S měnící se společností se proměňovaly i masky a vedle starších typů se uplatnily nové aktuální náměty. Výstava představuje masky a kostýmy ze sbírky Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, masky zapůjčené z blízkých muzeí a obcí a od soukromých nositelů. Zahrnuje škálu od archaických typů kožešinových masek jihovalašských čertů až po sofistikované maškarní kostýmy z prvorepublikových karnevalů a sokolských šibřinek, zhotovené vyučenými krejčími. Výstavu doprovází černobílé i barevné fotografie masopustních obchůzek z fotoarchivu Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, které v průběhu několika desetiletí pořizovali muzejní etnografové Karel Pavlištík, Zuzana Marhoulová, Alena Prudká a Blanka Petráková. Vedle archivních muzejních snímků zaujme vysokou uměleckou kvalitou a dokumentační hodnotou zejména soubor černobílých fotografií mikulášských obchůzek z jižního Valašska a Hornolidečska, které muzeu při příležitosti této výstavy poskytl fotograf Jan Horáček. Dokumentační fotografie z mikulášských průvodů ve Žlutavě zapůjčili laskavě starosta obce Stanislav Kolář, Ondřej Cholasta a Ladislav Strouhal.

Expozici doprovází výběr z malířské tvorby Ludmily Vaškové s tematikou masopustních obchůzek. Výstava potrvá až do poloviny září 2022 a muzeum k ní připravuje řadu doprovodných programů, dílen a přednášek.

Bílá čtvrť pro děti

Poznejte Bílou čtvrť. Venkovní komentovaná prohlídka Bílé čtvrti a penzionů od architekta Bohuslava Fuchse. Tyto moderní stavby významně ovlivnily architektonický rozvoj lázeňského města. Děti se seznámí s funkcionalismem, zjistí, z čeho vychází název Bílá čtvrti a poznají příběhy, které se skrývají za stěnami budov.

Kapacita omezena, místo je nutné si předem rezervovat na emailu: edukace.luhacovice@muzeum-zlin.cz nebo na tel. čísle: 731 632 611

Program je vhodný pro rodiny s dětmi od I. stupně ZŠ

Sraz u pramene Aloisky, v případě nepříznivého počasí se program ruší

Cena: 30 Kč, platí se předem na pokladně muzea

vždy v 10:00

13. 7., 27. 7., 10. 8., 17. 8. 2021

Prosíme o dodržování aktuálních opatření MZČR

Pražská čtvrť pro děti

Vydejte se s námi prozkoumat Pražskou čtvrt. Venkovní komentovaná prohlídka pro zvídavé děti, které zajímá architektura a historie. Seznámí se s poutavými příběhy, které se zde udály a osobnostmi, které zde žily nebo lázně navštěvovaly.

Kapacita omezena, místo je nutné si předem rezervovat na emailu: edukace.luhacovice@muzeum-zlin.cz nebo na tel. čísle: 731 632 611

Program je vhodný pro rodiny s dětmi od I. stupně ZŠ

Sraz u dětského hřiště pod léčebnou Vítkov, v případě nepříznivého počasí se program ruší

Cena: 30 Kč, platí se předem na pokladně muzea

vždy v 15:30

14. 7., 28. 7., 11. 8., 18. 8. 2021

Prosíme o dodržování aktuálních opatření MZČR

Muzeum luhačovického Zálesí představuje v novém roce výstavu nazvanou Nová doba – nový život. Výstavu připravila původně Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně k příležitosti 100. výročí vzniku republiky. Její luhačovická repríza měla být původně zahájena 28. ledna 2021. Vzhledem k situaci se vernisáž neuskuteční, ale výstava bude otevřena veřejnosti okamžitě po zrušení omezení. Tímto na výstavu s předstihem všechny srdečně zveme. Autorkou výstavy je Ladislava Horňáková, která působí ve zlínské krajské galerii a dlouhodobě se zaměřuje se na výzkum, dokumentaci a prezentaci architektury. 

     Výstava seznamuje s architektonickým děním Luhačovicích v meziválečné éře. Pro Luhačovice byly z hlediska vzniku architektonických památek v minulém století stěžejní dvě období. První můžeme datovat od roku 1902 do počátku první světové války, kdy se zde plně rozvíjela secese, reprezentovaná svébytným stylem Dušana Jurkoviče a Emila Králíka. Druhé významné období spadá do 20. a 30. let, kdy byla v Luhačovicích předními českými architekty realizována řada významných staveb. Mimo jiné byly postaveny vila Sáva a penziony v Bílé čtvrti od Bohuslava Fuchse, plovárna, pošta od Ladislava Machoně, sokolovna podle návrhu bratří Kubových, Městská spořitelna (dnes Městský úřad), pavilon Ottovky a tenisový pavilon i Inhalatorium od Josefa Skřivánka, lázeňská mlékárna (nyní Divadelní restaurace) od Miloslava Kopřivy, ředitelství lázní od Emila Králíka, Společenský dům architekta Františka Roitha. Ve válečném období vyprojektoval Oskar Pořízka lázeňskou kolonádu, pavilon Vincentky a navazující budovy Vyšetřovacího a výzkumného ústavu, které byly realizovány po skončení války v letech 1947 - 1950. Tato moderní meziválečná architektura lázeňské místo radikálně změnila. Prezentované lázeňské realizace patří ke kulturnímu dědictví nejen našeho kraje, ale i v celorepublikovém kontextu.

     Každá z výrazných staveb je představena prostřednictvím fotografické a plánové dokumentace jak v původní, tak současné podobě. Výstava je doplněna architektonickými modely, orientační mapou, dobovými články, publikacemi i korespondencí architektů s investory, především s akciovou společností lázní. Vedle představitelů hlavního proudu architektury dostali prostor také měně známí architekti a stavitelé. Připomenuty jsou i nerealizované návrhy, urbanistické koncepce a výsledky architektonických soutěží na řešení lázeňského centra z roku 1933.

     Prezentace je rozdělena podle typologie na lázeňské stavby (lázeňské domy, pavilon nad pramenem, kolonáda, společenský dům, sanatoria), městské stavby (pošta, sokolovna) a penziony a lázeňské vily. Představuje řadu plánů, fotografií a pohlednic a na velkoformátových fotografiích dokumentuje současný stav jednotlivých staveb. Výstavu připravila zlínská galerie ve spolupráci s Muzeem města Brna, Moravským zemským archivem v Brně, Muzeem luhačovického Zálesí a Muzeem umění Olomouc, z jejichž fondů pochází celá řada dosud nepublikovaných materiálů. K výstavě byla vydána doprovodná publikace – průvodce po meziválečných stavbách v Luhačovicích. Muzeum připravuje k výstavě komentované prohlídky a řadu dalších programů. Výstava potrvá do 28. 9. 2021.

Modrá barva měla v lidové výtvarné kultuře velkou oblibu. Velmi dlouho dominovala v barevné skladbě tradičního lidového oděvu, ve výzdobě moravské a slovenské majoliky, objevuje se často na selském nábytku a polychromovaných plastikách či sklářských výrobcích.

Výstava v Muzeu luhačovického Zálesí se zabývala fenoménem modré barvy v tradiční kultuře. Jejím těžištěm bylo představení lidového textilu barveného borytem a indigem, zejména technik modrotisku a šité batiky. Kromě národopisné sbírky Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně čerpala expozice i ze sbírek dalších moravských muzeí, zejména Městského muzea Valašské Klobouky a Vlastivědného muzea v Olomouci. Úvodní část výstavy, věnovaná barvířským rostlinám, vznikla ve spolupráci s botaničkou Petrou Hanákovou, kapitolu věnovanou minerálům zpracovala geoložka Andrea Dovicová. V listopadu 2018 byl do Reprezentativního seznamu světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO zapsán modrotisk. Právě připomenutí historie barvířství a modrotisku bylo prvním impulsem pro vznik výstavy. Na Moravě modrotisk zdomácněl na přelomu 18. a 19. století a krojové součástky barvené indigem a zdobené tradiční technologií modrotisku dodnes patří k lidovému oděvu luhačovického Zálesí, Valašska, Hané, Kopanic a Horňácka, slovenského Záhoří a dalších národopisných regionů. Pro jihovýchodní Moravu měla velký význam Pechancova barvírna ve Valašských Kloboukách, která se udržela až do doby první republiky a jejíž výrobky se nejen ujaly v okolních obcích, ale vyvážely se i do vzdálených míst. Do druhé poloviny 19. století se modrotisk vyráběl i v Pozlovicích a Malenovicích. Naprostá většina původních dílen dávno zanikla a dnes v České republice působí pouze dvě modrotiskové dílny, ve Strážnici a v Olešnici. Kromě krojových součástek z celé jihovýchodní Moravy představila výstava i vzácné modrotiskové lůžkoviny a rozsáhlý soubor dřevěných forem na modrotisk. Zaměřila se i na další textilní techniky, jako je téměř zapomenutá šitá batika. Svého vrcholu dosáhla tato technika na Hané ve 30. letech 19. století, nejdéle se udržela na Kyjovsku. Umělecká část výstavy s přesahem do moderní současné tvorby představila šité a skládané batiky textilní výtvarnice Yvety Petráskové z Krojové dílny Velké Bílovice. Výstavu doprovodil cyklus přednášek, programů a tvořivých dílen, věnovaných modrotisku a batice. Doprovodný program vznikl v úzké spolupráci s dílnou Strážnický modrotisk. Strážnická dílna, spojená se jménem tiskaře Františka Jocha a jeho následovnice Gabriely Bartoškové, zdokumentovala pro výstavu proces barvení a poskytla řadu výrobků ze své produkce.

Blanka Petráková

Výstava Luhačovice a Židé (28. 11. 2019 – 19. 4. 2020)

Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně – Muzeum luhačovického Zálesí

V současnosti se návštěvník Luhačovic při procházce městem nesetká s jedinou stavbou, pomníkem či symbolem, naznačujícím, jak pevně bylo toto lázeňské místo v minulých dobách propojeno se židovským společenstvím. Existence komunity luhačovických Židů, ať už usedlých občanů, či návštěvníků lázní, je téměř zapomenuta, stejně jako osudy jednotlivých osob a rodin, jež ji tvořily. Přece se však v archivech a v literatuře podařilo nalézt doklady a fragmenty, jež spolu se vzpomínkami nejstarších pamětníků z let před druhou světovou válkou vypovídají, jakým způsobem se v minulosti Židé podíleli na životě obce i na rozvoji luhačovických lázní.

Muzeum luhačovického Zálesí připravuje na konec listopadu 2019 otevření výstavy s názvem Luhačovice a Židé. Výstava zpracovává téma historie židovských obyvatel Luhačovic a návštěvníků luhačovických lázní židovského vyznání v průběhu staletí. Vychází z archivních dokumentů, dobového tisku a vzpomínek pamětníků. Téma židovských obyvatel Luhačovic nebylo doposud touto formou veřejnosti představeno. Výstava se opírá o několikaletý výzkum, jehož výsledky publikovala kurátorka Blanka Petráková v odborném tisku (Židé a Morava 2015 a Acta Musealia 2009). Panelovou výstavu tvoří texty, dokumenty a fotografie, doplňují ji trojrozměrné exponáty ze sbírky MJVM ve Zlíně a zápůjčky z několika moravských muzeí a z Židovského muzea v Praze.

Hlavní linie výstavy se zaměřuje na židovské obyvatele Luhačovic, z nichž k nejvýznamnějším patřily rodiny Sonnenscheinových a Jelínkových. Zakladatelem luhačovické linie Jelínkovy rodiny byl Jakob Jelínek, který sem přišel ze Šumic a roku 1856 založil pálenici. Jeho nejstarší syn Zikmund v mládí odešel do Vizovic, kde později založil vlastní podnik, jehož pokračovateli byli Zikmundovi synové Rudolf a Vladimír. Dalo by se tedy s trochou nadsázky říci, že světoznámá značka Jelínek má svůj původ v Luhačovicích. Z celkem jedenácti Jakobových dětí se luhačovické firmy ujali synové Maxmilián a Šalamoun, nejmladší z bratrů Rudolf padl v první světové válce. Zikmundův synovec Bedřich, jenž se zapojil do Obrany národa při převádění svých soukmenovců na Slovensko za druhé světové války, byl popraven nacisty.

Klientela luhačovických lázní se ve velké míře rekrutovala z ortodoxních židovských komunit z Haliče a Podkarpatské Rusi. Tato tendence vyvrcholila v době první československé republiky. Pacienti židovského vyznání však patřili mezi úplně první návštěvníky nově budovaných lázní již na konci 18. století, jak dokládají mimo jiné názvy některých lázeňských budov a koupelen. Výstava si klade za cíl seznámit veřejnost s genealogií a osudy luhačovických židovských rodin, přiblížit každodenní život obyvatel a návštěvníků židovského vyznání v Luhačovicích, vysvětlit propojení luhačovické komunity s uherskobrodskou náboženskou obcí, ozřejmit vliv židovské komunity na formování a rozvoj luhačovického lázeňství. Výstava nepomíjí období protektorátu v Luhačovicích a zveřejňuje dokumenty, dokládající zákazy, příkazy, omezení a útlak namířené proti židovské komunitě. V neposlední řadě představuje osudy luhačovických rodin vystěhovaných do uherskobrodského ghetta a deportovaných do vyhlazovacích táborů, včetně seznamu obětí holokaustu.

Hlavním cílem výstavy je přinést základní informace o historii zapomenuté komunity židovských spoluobčanů v Luhačovicích, v rámci připravovaných doprovodných programů a cyklu přednášek máme záměr seznamovat návštěvníky s židovskou kulturou, židovskou kuchyní a se základními principy židovského náboženství, hlavními židovskými svátky a zvyklostmi. Ve spolupráci s Luhačovickým okrašlovacím spolkem Calma a s Městem Luhačovice usilujeme o vytvoření pamětní desky, věnované židovským spoluobčanům.

Díky podpoře společnosti Jelínek vyšla k výstavě publikace pod stejným názvem.

Blanka Petráková

1.Gizela Blahová (1882–1962) Osvětová a kulturní pracovnice

Gizela Blahová se narodila ve Skalici na Slovensku v početné rodině učitele Františka Okánika, ze sourozenců jí byl blízký zejména bratr Ľudovít, kněz a politik. Roku 1900 se provdala za skalického lékaře, hlasistu a politika Pavla Blaha. Manželovy bohaté společenské kontakty přiváděly do jejich domácnosti množství návštěvníků, které hostili často ve vinné búdě, přestavěné podle návrhu rodinného přítele, architekta Dušana Jurkoviče. V době působení Pavla Blaha v luhačovických lázních (1904–1914) trávila s rodinou letní měsíce v Luhačovicích. Spoluorganizovala společenská setkání a účinkovala v kulturních programech, působila při organizaci zájezdů a výstav slovenského lidového umění v Čechách a na Moravě. Byla dlouholetou předsedkyní skalického Družstva pro zpeněžení domácího lidového průmyslu. Za finančně tísnivých poměrů a za nepřítomnosti politicky exponovaného manžela dokázala nejen udržet rodinu, ale i pomáhat řadě dalších lidí. Spolu s manželem stála u zrodu muzea ve Skalici, od počátku spravovala a ochraňovala sbírky a prováděla návštěvníky. Její obětavá celoživotní činnost směřovala k pozdvižení slovenského národa. Nejstarší ze tří synů Janko se stal prvním slovenským profesionálním operním pěvcem a národním umělcem.

2. Amálie Bobková (1874–1956) Operní pěvkyně

Česká sopranistka Amálie Bobková pocházela z Turnova a vystudovala zpěv v Praze ve škole M. Sittové-Petzoldové. Jako host vystoupila poprvé na scéně Národního divadla v Praze roku 1900 a v následujícím roce byla přijata jako stálá členka operního souboru Národního divadla. Zařadila se mezi přední sólistky lyrického oboru na počátku působení šéfa opery Karla Kovařovice. Úspěšná byla především v dívčích postavách Smetanových a Dvořákových oper. Na operní scéně Národního divadla ztvárnila více jak padesátku hlavních pěveckých úloh, k nejúspěšnějším patřila její Mařenka, Barče nebo Krasava. Provdala se za MUDr. Františka Votrubu, jehož roku 1911 následovala z Prahy do Olomouce. V Olomouci vystupovala jako sólistka a po vzniku Československa účinkovala v tamním Moravském divadle. Její manžel působil před první světovou válkou v Luhačovicích jako lázeňský lékař. Amálie Bobková se zde zapojila do kulturního a společenského dění, vystoupila na řadě lázeňských koncertů a kulturních programů, aktivně se také účastnila česko-slovenských porad. Svou osobní účastí v průkopnických ženských cvičeních luhačovické vzduchoplavby roku 1910 pomáhala překonávat tehdejší předsudky a ostych.
 

3. Simonetta Buonaccini (1893–1935) Básnířka a spisovatelka

Básnířka Ludmila Bučanová, rozená Šebestová, používala několik uměleckých pseudonymů, z nichž nejznámějším se stalo jméno Simonetta Buonaccini, vyjadřující její lásku k italské kultuře a zejména k Benátkám. Verše prý psala už v pěti letech a literaturou a poezií doslova žila. První básnickou sbírku vydala ale až v roce 1928. Neměla ráda jen cizí země, za první republiky jezdila s oblibou do Luhačovic, kde se desetkrát po sobě pravidelně ubytovávala ve vile Valašce v Pražské čtvrti. V Luhačovicích se také roku 1924 seznámila se svým budoucím manželem Juliem Bučanem, s nímž podnikala řadu cest do zahraničí. Zemřela náhle jako čtyřicetiletá. V její pozůstalosti se dochovala řada básní věnovaných Luhačovicím a vzpomínkám na lázeňské pobyty i množství fotografií a pohlednic z lázní, na které mnohdy zapisovala své verše, myšlenky a deníkové záznamy. Vytvořila tak originální a působivou deníkovou formu. Její poezii, vydanou převážně až posmrtně, oceňovali velikáni české literatury jako F. X. Šalda anebo František Halas. 

4. Leopolda Dostalová (1879–1972) Divadelní herečka

Velká herečka velkých charakterních rolí a tragického patosu Leopolda Dostalová byla za své herectví oceněna Státní cenou a jako jedna z prvních i  titulem národní umělkyně. Pocházela z herecké rodiny, jejími bratry byli herec a divadelní režisér Karel Dostal a spisovatel a dramatik Adolf Bohuslav Dostal. A. B. Dostal  poznal Luhačovice coby režisér pražského Švandova divadla, které hostovalo v sezónách 1909 a 1910 v luhačovických lázních. V následujícím roce se sem vrátil se skupinkou herců z činohry Národního divadla, mezi nimiž byla i jeho sestra Leopolda Dostalová. Při pracovních pobytech si A. B. Dostal velmi oblíbil Luhačovice a našel nový domov ve vile Valašce. Zde jej v době prázdnin navštěvovala jeho široká rodina, včetně sestry Leopoldy, tehdy již úspěšné herečky. Leopolda Dostalová se herectví učila soukromě u Hany Kvapilové. Záhy po svém debutu v úloze Mrštíkovy Maryši byla roku 1901 přijata do Národního divadla. Do svého odchodu na odpočinek ve vysokém věku zde sehrála stovky rolí. Hrála i na Vinohradech, v Divadle za branou a hostovala v zahraničí. Méně se uplatnila ve filmu, např. v Pohádce máje podle V. Mrštíka, kde se setkala s Natašou Gollovou v roli Helenky.

5. Zdeňka Heydušková (1861–1936) Osvětová pracovnice, klavíristka a sokolka

Dcera slavného českého hudebního skladatele Bedřicha Smetany Zdenka žila po sňatku s lesmistrem Antonínem Heyduškem v Dolním Rakousku, poté na Lukově a od roku 1908 v Luhačovicích. Heyduškovi s dětmi Milošem, Zdeňkem a Danielou bydleli v Luhačovicích zpočátku v myslivně, později koupili vilu Žofín. Zde se u skladatelovy dcery Zdenky setkávala celá široká Smetanova rodina a její sestry s dětmi a vnuky. Stejně jako její matka Bettina Smetanová-Ferdinandová byla Zdenka uznávanou klavíristkou, měla i velké výtvarné nadání a věnovala se malbě a kresbě. V Luhačovicích se angažovala v ženském odboru Sokola, jehož byla řadu let předsedkyní, v okrašlovacím spolku i v muzejní společnosti. Vilu Žofín navštěvovala řada hostů z  uměleckého světa. Návštěvníkem vily býval i Leoš Janáček, který zaznamenal do not nápěvek Zdenčiny mluvy, z něhož doufal odvodit Smetanův hlas. O jednom ze setkání publikoval roku 1924 fejeton nazvaný „Smetanova dcera“. Zemřela v Praze 4. října 1936. Byla převezena do Luhačovic a pochována na místním hřbitově v hrobě své matky Betty. Její pohřeb, vypravený v sokolském duchu a úctě, se stal manifestací vlastenectví a české kultury

6. Božena Hoferová (1892–1961) Pedagožka a publicistka

Božena Hoferová, rozená Obránská, byla propagátorkou moderně pojaté, úsporné a zdraví prospěšné národní kuchyně, ale také bojovnicí za ženskou emancipaci a vzdělání, kritičkou postavení žen v katolické církvi, pedagožkou a publicistkou. Narodila se roku 1892 ve Slatinkách u Prostějova. Po absolvování Dívčí klášterní školy v Přerově získala maturitní vysvědčení a od roku 1914 začala působit jako odborná učitelka domácích nauk, později se stala ředitelkou dívčí školy. Toto místo však posléze opustila a přijala společensky problematické postavení farské kuchařky u kněze Josefa Hofera ve Starém Hrozenkově, za něhož se roku 1920 provdala. Po Hoferově vyloučení z katolické církve odešli manželé do Novosedel a o čtyři léta později do Luhačovic. Zde ve vilce Samohrádek zřídila B. Hoferová penzion s veřejnou dietní kuchyní. Roku 1926 vydala v Luhačovicích vlastním nákladem publikaci Nauka o vaření s rozpočty a kuchařskými předpisy. Publikovala ale také články v novinách a časopisech a vydala řadu knih věnovaných postavení žen v katolické církvi a ve společnosti, například Žena v církvi, Sňatek občanský nebo církevní a další.

7. Anna Jurkovičová (1861–1931) Osvětová pracovnice, sběratelka

Anna Svatoslava Jurkovičová byla neprovdanou sestrou architekta Dušana Jurkoviče. Podobně jako její bratr Dušan a sestra Emília zasvětila Anna Jurkovičová část svého života Luhačovicím. Trvale žila ve Skalici, kde se starší sestrou Emilií Boorovou sdílela po jejím ovdovění společnou domácnost. V domku upraveném Dušanem Jurkovičem, kde měl architekt své zázemí, uchovávaly sestry rodinné památky a hostily národně orientované vzdělance a umělce, spolupracovníky a přátele Dr. Pavla Blaha. Roku 1910 u nich vzniklo a pracovalo skalické Družstvo pro zpeněžení domácího lidového průmyslu, jehož byla Anna 20 let tajemnicí. Na cestách po Slovensku sbírala výšivky, kroje a další umělecké výrobky, navazovala kontakty s jejich tvůrci a pořádala výstavy. Od roku 1906 až do první světové války se obě sestry věnovaly provozu Slovenské búdy v Luhačovicích. Emília byla hospodářkou búdy, Anna zde organizovala výstavky Výšivkářského družstva, které založila ve Skalici a které mělo v letních měsících svoji pobočku v Luhačovicích. V přátelském ovzduší Slovenské búdy vykonala Anna Jurkovičová i se sestrou velký kus práce na poli sblížení Čechů a Slováků.

8. Alice Masaryková (1878–1966) Sociální pracovnice, první dáma

Alice Masaryková, jedna z prvních českých feministek a sociálních pracovnic, zakladatelka vysokoškolského studia oboru praktické sociologie u nás, byla ženou přísných morálních zásad a přesvědčenou vlastenkou. Na počátku století patřila mezi několik málo vysokoškolsky vzdělaných českých žen, které získaly doktorský titul, byla mimořádně sečtělá a zcestovalá. Studovala v Praze, Berlíně a v Londýně obory filozofii, medicínu a sociologii, dva roky pobývala v Americe. Domluvila se anglicky, německy, slovensky, rusky a francouzsky. Po studiích pracovala jako středoškolská profesorka. Během první světové války byla vězněna ve Vídni. Roku 1919 se stala předsedkyní Československého červeného kříže a po matčině smrti první dámou republiky a oporou prezidenta T. G. Masaryka. Angažovala se při rekonstrukci Pražského hradu Jože Plečnikem. Po celý život ji svazoval silný pocit zodpovědnosti a povinnosti vůči rodině a československému státu. V Luhačovicích pobývala v letech 1929, 1931 a 1938. Vždy byla ubytována v Domě Bedřicha Smetany. Roku 1931 přijela i se svou sestrou Olgou Reviliodovou a jejím manželem. Její opakované návštěvy lázní potvrzovaly postavení Luhačovic jako symbolu československé státnosti.

9. Anna Morávková (1896–1954) Pedagožka, redaktorka a vydavatelka

Anna Morávková byla dcerou JUDr. Bedřicha Kancnýře, brněnského radního, člena dozorčí rady luhačovických lázní a stavebníka vilky Kancnýřky v luhačovické Pražské čtvrti. Ve vilce trávila s rodinou pravidelně letní prázdniny. Po studiu zastávala místo odborné učitelky v brněnské Vesně, nejstarším a nejslavnějším moravském dívčím vzdělávacím ústavu. Dívky se zde učily především úspornému hospodaření a praktickým řemeslným základům ženských živností, s apelem na výuku v národním jazyce a vztahu k tradiční moravské kultuře. Anna Morávková se mimo jiné intenzivně zabývala sběrem lidových výšivek. V roce 1929 začal vzdělávací odbor brněnské Vesny vydávat odborný časopis Práce ženy, jehož se Anna Morávková stala redaktorkou. Postupně omezovala učitelské působení a věnovala se redakční a nakladatelské práci. Roku 1933 se stala se soukromou vydavatelkou časopisu a majitelkou stejnojmenného nakladatelství Práce ženy. Populární časopis pro domácnost vydávala až do znárodnění svého nakladatelství v roce 1948. Časopis výrazně přispěl ke kvalitě moravské literární produkce pro ženy, vychovával, vzdělával a pomáhal rozšiřovat obzory několika generací žen a dívek a pomáhal jim na cestě k emancipaci.

10. Ľudmila Podjavorinská (1872–1951) Básnířka a spisovatelka

Ľudmila Podjavorinská, vlastním jménem Ľudmila Riznerová, byla významná slovenská prozaička a básnířka. Své literární dílo vydávala pod pseudonymy Božena, Damascena, Ľ. Šeršelínová, Ľudka, Ľudmila, Ľudmila Ružodolská, Ľudmila Veselohorská, Ľ. Vrzalovská, M. Ružodolský, Milko Ružodolský, Nechtík, Nevädza, Podjavorinský, Sojka, Teta Ľudmila aj. Krátce pracovala jako úřednice Červeného kříže a vypomáhala vyučovat ve škole, ale většinu života žila jen ze skromných příjmů za literární práci. Přispívala do řady novin a časopisů, vydávala svou realistickou prózu i básně. Do slovenské literatury se však zapsala hlavně jako zakladatelka moderní slovenské literatury pro děti. Verše pro děti uveřejňovala v různých časopisech, zejména v „Slniečku“ a dětem věnovala řadu samostatných sbírek. Jako první ženě v historii jí byl v roce 1947 propůjčen titul národní umělec. Byla součástí česko-slovenské společnosti v Luhačovicích na počátku 20. století, aktivně se účastnila porad Českoslovanské jednoty a často pobývala na Slovenské búdě. Napsala o sobě: „Od života ako osoba nečakala som ničoho – a život dal mi nesmierne mnoho tým, že naplnil sa obsahom poézie.“

11. Oldra Sedlmayerová (1884–1954) Básnířka, publicistka a politická aktivistka

Oldra Sedlmayerová, moravská spisovatelka, básnířka, publicistka a politická aktivistka se angažovala v Ženské národní radě, v Křesťanském sdružení mladých žen a ve vzdělávacím odboru Sokola. Svými články a básněmi přispívala do časopisů Lada, Sokolice, Nezávislá politika, do Lidových novin a řady dalších periodik. Byla autorkou dramatizace Karafiátových Broučků, která dosáhla přes 100 repríz. Pod vlivem četby Masarykových spisů vstoupila v roce 1907 do České strany pokrokové, později pracovala v jejím výboru a založila místní organizaci ve svém bydlišti. Po vzniku Československa vstoupila do Národní strany práce, věnovala se nadále ženskému hnutí, přednáškové činnosti a dalším veřejným aktivitám. Organizovala a sama uspořádala řadu přednášek věnovaných politické a kulturní činnosti T. G. Masaryka, Charlotty Masarykové a Hany Benešové. V Luhačovicích se léčila v roce 1930. Z Luhačovic cestovala do Brezové pod Bradlom, kde sbírala podklady k připravované knize pro děti a mládež o osobnosti Milana R. Štefánika, která však nebyla dokončena.

12. Leopoldina Serényiová (1872–1917) Charitativní pracovnice

Hraběnka Leopoldina Serényiová, rozená Harrachová-Rohrau, byla druhou manželkou Otty Serényiho, za něhož se provdala roku 1892. Díky svému původu, spojenému s Lobkovicovými, patřila k předním dvorním dámám u vídeňského dvora. Vychovala čtyři děti – Aloise, Marianu, Jindřišku Marii a Rudolfa, pátá Leopoldina zemřela v útlém věku. Podobně jako jiné vysoce postavené aristokratky se Leopoldina Serényiová věnovala zejména charitativní činnosti. S rodinou pobývala často v Luhačovicích a zastupovala manžela při jednáních okrašlovacího spolku, byla patronkou kulturních a sportovních podniků. Silné náboženské založení hraběnky Serényiové se odráželo v dobročinnosti, například pravidelně chystala na zámku vánoční nadílku pro vesnické děti, pořádala sbírky a dary pro chudé. Skladatel Leoš Janáček jí osobně věnoval sborovou kompozici Zdrávas Maria, určenou k uvedení na dobročinném koncertu v Luhačovicích. Během první světové války hraběnka ošetřovala raněné vojáky ve vojenských lazaretech a byla rakouským vedením nařčena z čechofilství – z důvodu přednostního zájmu o zdraví a osudy českých pacientů.

13. Olga Scheinpfulgová (1902–1968) Herečka, dramatička a spisovatelka

Olga Scheinpfulgová sehrála významnou roli v českém kulturním životě 20. století. Byla především divadelní a filmovou herečkou, ale také dramatičkou a pozoruhodnou spisovatelkou. Její osobní i profesní život byl úzce spjat se spisovatelem Karlem Čapkem, s nímž se přátelila od útlého mládí a za něhož se tři léta před jeho skonem provdala. S Čapkem se seznámila roku 1920, kdy ji oslovil, aby se ujala role Mimi ve hře Loupežník. Za svůj život vytvořila nejméně 130 rolí, zejména na scénách Švandova, Vinohradského a Národního divadla. V Národním divadle účinkovala i v sedmi úspěšných hrách, které sama napsala. Na divadelních prknech se často setkávala s Leopoldou Dostalovou, další z častých návštěvnic Luhačovic. V literární tvorbě Olgy Scheinpflugové se projevil vliv Karla Čapka. K jejím nejúspěšnějším dílům patřila hra Madla z cihelny, která byla také přenesena na filmové plátno. Napsala řadu románů, v nichž vykreslila přesvědčivé psychologické portréty ženských postav. V luhačovických lázních pobývala jako pacientka v létě 1927, aby vyléčila dlouhodobě namáhané hlasivky. Navštívit ji sem přijel i Karel Čapek.

14. Lucie Václavíková (1900–1978) Osvětová a kulturní pracovnice

Lucie Václavíková byla dcerou protestantského kazatele, teologa a publicisty Františka Urbánka, představitele evangelické reformované církve, přechodného nástupce Jana Karafiáta ve farnosti Hrubá Lhota a blízkého přítele T. G. Masaryka, který mj. pohřbíval členy Masarykovy rodiny – manželku Charlottu, syny Herberta a Jana i samotného prezidenta osvoboditele. Lucie Václavíková po skončení velké války pobývala několik let v Americe, po návratu se roku 1924 provdala za pozlovického rodáka, předního moravského etnografa Antonína Václavíka a přestěhovala se s ním do Bratislavy, kde za první republiky působil. Stala se jeho oddanou spolupracovnicí nejen při přepisování odborných textů, ale i při přípravě publikací, instalaci sbírek a muzejních expozic na Slovensku i v Čechách. Po rozpadu Československa museli Václavíkovi jako řada dalších Čechů opustit Slovenský stát a vrátili se na Moravu. V období protektorátu Lucie Václavíková spoluvytvářela a instalovala s inspektorem Františkem Hourou expozici luhačovického muzea a vlastnoručně zpracovala inventář muzejní sbírky čítající 2500 položek.

15. Marie Calma Veselá (1881–1966) Pěvkyně, básnířka a spisovatelka

Marie Calma byla pěvkyně, básnířka a spisovatelka. Studovala operní zpěv a externě historii a filosofii. Od sedmnácti let koncertovala v Praze, ve Vídni, Varšavě i v Mnichově. V Luhačovicích se v létě 1908 seznámila s ředitelem lázní MUDr. Františkem Veselým a v témže roce se za něj provdala. Stala se redaktorkou Lázeňských listů a v roce 1909 zorganizovala hudební festival k otevření Domu Bedřicha Smetany. Byla autorkou desítek časopiseckých fejetonů a vydala přes třicet knih, románů, povídek i básnických sbírek, překládala krásnou literaturu z polštiny a němčiny. Psala také pohádky a povídky pro děti, které byly velmi oblíbené, zejména příběhy o kocourkovi Zrzánkovi. Její lyrické verše s oblibou zhudebňovali soudobí čeští skladatelé. Byla průkopnicí výchovných koncertů pro děti, které seznamovala s lidovou písňovou tvorbou i s díly klasické hudby. Formou cyklu koncertů propagovala rozsáhlé dílo Ludvíka Kuby Slovanstvo ve svých zpěvech. Spolu s manželem pomáhala prosadit uvedení Janáčkovy opery Její pastorkyně v Národním divadle v Praze v květnu 1916. Po manželově smrti organizovala sbírku na jeho pomník od Franty Úprky na Lázeňském náměstí.

16. Zdenka Vlčková (1872–1954) Malířka, propagátorka Luhačovic

Zdenka Vlčková, rozená Vorlová, vystudovala malířskou speciálku na uměleckoprůmyslové škole ve Vídni a v Mnichově. Stala se první diplomovanou českou profesorkou umění v Rakousko-Uhersku. Po studiích žila v Brně, kde zpočátku sdílela ateliér s architektem Dušanem Jurkovičem, učila na dívčí škole Vesna a patřila k zakládajícím členům Klubu přátel umění. Jako malířka svými uměleckými díly dokumentovala ranou Jurkovičovu tvorbu, jak stavby na Pustevnách, tak během léta 1902 nové realizace v luhačovických lázních. Ze vzniklých studií vznikly populární barevné litografické pohlednice. V roce 1903 navrhovala plakát lázní, roku 1905 vypracovala na objednávku ředitele Veselého velké panorama Luhačovic. V roce 1911 se stala hlavní výkonnou organizátorkou největšího folklorního programu v Luhačovicích vůbec, Svátku Moravy, na který přijelo přes 2000 krojovaných z celé Moravy, včetně 350 účastníků Jízdy králů. Ilustrovala řadu knih, mezi nimi i pohádky pro děti o kocouru Zrzánkovi od Marie Calmy. Svými aktivitami pro Luhačovice před první světovou válkou přispěla výrazně k propagaci lázní.

17. Eva Vrchlická (1888–1969) Herečka a spisovatelka

Spisovatelka a herečka Eva Vrchlická, vlastním jménem Eva Frídová, se narodila v rodině básníka Jaroslava Vrchlického a jeho manželky Ludmily Podlipské. Prostřednictvím rodiny pronikla do pražského uměleckého prostředí, velký vliv na ni kromě Vrchlického měla babička Sofie Podlipská a prateta Karolína Světlá. Před zájmem o výtvarné umění dala po ukončení vyšší dívčí školy trvale přednost herecké dráze. V roce 1907 získala herecké školení u Eduarda Vojana, Marie Hübnerové a Ludmily Danzerové, nastoupila do divadla Uranie, poté působila v brněnském Národním divadle, ve Švandově divadle, u Jeřábkovy divadelní společnosti a v Národním divadle v Praze. Před první světovou válkou hostovala dvakrát v Luhačovicích, účinkovala i v Noci na Karlštejně s C. Holubym a v představení Maryši pod širým nebem spolu s P. Blahem,. Byla častou návštěvnicí ve vile Chaloupce a na Slovenské búdě. Z její literární tvorby dosáhl největšího ohlasu povídkový soubor Z oříšku královny Mab: Šest povídek ze Shakespeara. Vydala vzpomínky Dětství a mládí s Vrchlickým a autobiografii Cestou necestou, v níž vylíčila poměry u venkovských divadel a připomenula řadu hereckých kolegů.

18. Kamila Urválková (1870–1950) Operní pěvkyně

Operní pěvkyně Kamila Urválková, rozená Schillerová, navštěvovala Luhačovice opakovaně v období před velkou válkou. V létě 1903 se při lázeňském pobytu setkala v Luhačovicích s hudebním skladatelem Leošem Janáčkem. Janáčkovi, zlomeném po nedávné smrti dcery Olgy, poslala kytici rudých růží, sblížila se s ním a vyprávěla mu svůj životní příběh. Trpěla tím, že ji skladatel Čelanský urazil svým operním opusem, který se pod názvem Kamila uváděl v Národním divadle. Svoji bývalou milenku Čelanský vylíčil jako velice přelétavou dívku a zostudil ji v pražské společnosti. Janáček se jejím příběhem inspiroval a složil podle něj operu Osud, jednu ze svých po hudební stránce nejzajímavějších partitur. První jednání Osudu se odehrává na lázeňské promenádě v Luhačovicích, která se tím nesmazatelně zapsala do dějin moderní hudby. Hlavní hrdinkou opery je Míla Válková, jejíž jméno je odvozeno od jména Kamily Urválkové. Původně se měla opera jmenovat „Rudé růže“ nebo „Hvězda Luhačovic“. Janáček na Kamilu vzpomínal se slovy: „A byla jedna z nejkrásnějších paní. Hlas její byl jako violy d´amour. Slanice luhačovská byla v úpalu srpnového slunce.“

19. Jindřiška Wurmová (1863–1953) Aktivistka ženského hnutí

Osvětová a sociální pracovnice, pacifistka, překladatelka a publicistka Jindřiška Wurmová navštěvovala Luhačovice od mládí, její bratr Antonín Fleischer byl jedním ze třech zakládajících členů akciové společnosti lázní. Provdala se za Františka Bořivoje Wurma, brněnského bankovního úředníka, který patřil do okruhu známých Masarykovy rodiny a byl členem správní rady lázeňské akciové společnosti. Jindřiška Wurmová se angažovala ve feministickém hnutí a prosazovala nový způsob výchovy mladých dívek. Hledala vzor správné matky a ženy ve společnosti. Patřila k předním bojovníkům proti alkoholismu v českém prostředí a zdůrazňovala zejména jeho rozkladný vliv na rodinu. Spoluzaložila Českou zemskou komisi na ochranu mládeže, usilovala o zavedení gymnaziálního studia pro dívky, byla členkou národního svépomocného spolku České srdce. Aktivně se zapojila do mírového hnutí proti válce. Byla spoluzakladatelkou Mírové jednoty v Brně, členkou Mírové rady žen v Ženevě, účastnila se kongresů Mezinárodní ženské ligy atd. V létě 1911 v Luhačovicích  spolupracovala s Masarykovým přítelem, britským historikem R. W. Setonem-Watsonem, na korekturách překladu jeho zásadní studie o národnostních poměrech v Uhrách.

20. Ženy na česko-slovenských poradách

Počátkem roku 1902  byla v Brně ustanovena Jednota moravských učitelek, první pokrokový ženský spolek na Moravě, usilující mimo jiné o vysokoškolské studium pro ženy. Jeho předsedkyní byla učitelka, redaktorka a propagátorka ženského vzdělávání Zdenka Wiedermannová-Motyčková. Když v roce 1903 postavil Dušan Jurkovič lázeňskou restauraci, hned v první sezóně zde Jednota moravských učitelek spolupořádala slovenský „haluškový večírek“. Slovenské vlastenky a časté návštěvnice luhačovických lázní, dámy v čele s Ľudmilou Markovičovou, uvařily halušky a strapačky, brynzu dodala rodina Makovických, účastnili se přátelé Jurkovičových, Blahových i správce Holubyho. Z výtěžku prodeje halušek byli podporováni slovenští studenti, kteří odcházeli z domova za vzděláním do Prahy a Brna. Stejně tak na Slovenské búdě zaměstnávaly sestry Jurkovičovy v letních měsících slovenské studenty a mladé lidi ze sociálně slabých rodin. Pravidelné porady Českoslovanské jednoty, konané v Luhačovicích oficiálně od roku 1908, se neobešly bez ženských protějšků hlavních protagonistů. Ženy se angažovaly zejména v doprovodných kulturních programech porad.

21. Mezinárodní ženská liga pro mír a svobodu

Ženská liga sdružovala členky z 51 zemí světa a její kongresy byly ve své době považovány za světový parlament žen. Liga byla založena uprostřed první světové války Jane Addamsovou. Ve dnech 27. až 31. července 1937 byl v Luhačovicích ve Společenském domě  pořádán IX. Mezinárodní kongres Mezinárodní ženské ligy pro mír a svobodu. Přípravou kongresu byla za Československo pověřena Lola Hanousková, zásady nového mezinárodního řádu přednesla v úvodním referátu Anna Schusterlová. Za účasti úřadující prezidentky ligy Emily G. Balchové formulovaly delegátky z Dánska, Francie, Anglie, Holandska, USA, Švýcarska, Švédska a dalších zemí základy skutečné společnosti národů a požadovaly úplné a všeobecné odzbrojení, rozšíření mezinárodní součinnosti a vytvoření mezinárodního soudu, řešení koloniální problematiky a další mezinárodní opatření. Kromě toho se kongres zabýval i ochranou lidských práv, zrovnoprávněním žen a amnestií pro politické věžně. Jak vyjadřovaly reference o kongresu, otištěné v novinách ve všech světových jazycích, v roce 1937 se ženy z celého světa obracely k Československu a k Luhačovicím jako k „srdci Evropy, tlukoucímu doposud demokraticky, uprostřed diktaturami rozpoutaným nacionalistickým imperialismem.“ 

22. Okrašlovací spolek

Při založení Spolku pro okrašlování a pořádání zábav v Luhačovicích v roce 1884 figurovali původně výhradně muži (pouze hrabě Otto Serényi, patřící k zakládajícím členům, se vzhledem ke své časté nepřítomnosti nechával zastupovat manželkou Leopoldinou). Cílem spolku bylo napomáhat potřebám léčebného místa, zavádět taková vylepšení, která by zpříjemňovala pobyt hostů v lázních, rozšiřovat jejich věhlas a podporovat lázeňskou správu v jejích snahách. V období první republiky již převzaly veškerou iniciativu v spolkové okrašlovací činnosti ženy, jak trvale žijící v Luhačovicích, tak sezónní návštěvnice, manželky filantropů, lázeňských lékařů a zaměstnanců akciové společnosti. V duchu vlastenecké atmosféry se oblékaly do národních krojů, organizovaly zábavní večírky, výlety, kulturní programy a koncerty. Doménou ženských aktivit byly charitativní akce. Aktivity spolku utichly s vypuknutím druhé světové války. V roce 1951 pak byly všechny spolky a sdružení v Československu, včetně těch okrašlovacích, zrušeny komunistickým zákonem. 

23.Tomáš Garrigue Masaryk a ženy (1850–1937) Filozof, feminista, prezident

Roku 1905 napsala Zdenka Wiedermannová-Motyčková, jedna z hlavních propagátorek ženského vzdělávání na Moravě: „… jméno Masaryk má a bude míti v českém hnutí ženském význam, jaký zřídka kdy ženy mužům připisují.“ Tomáš Masaryk prosazoval vždy rovnost lidí bez rozdílu pohlaví. První text na téma postavení žen napsal již v pětadvaceti letech. Že vztah muže a ženy pokládal za opravdu rovnocenný, dokázal i přijetím příjmení své manželky, Američanky Charlotty Garrigue. Kritizoval předsudky a stereotypy, trval na právu na vzdělání pro ženy a od devadesátých let 19. století, v době, kdy ještě volební právo neměli u nás ani všichni muži, prosazoval volební právo žen. Obě jeho dcery vystudovaly univerzitu. V podpoře ženských hnutí a rovných práv žen ve všech sférách života pokračoval T. G. M. i jako prezident. Zásadním krokem na cestě k proměně společnosti byla první československá ústava z roku 1920, v níž byla deklarována rovnost mužů a žen, včetně volebního práva. Svým osobním příkladem vrátil čest pojmům žena, matka a rodina, mravnost, pravda a lidská svoboda.

24. Ženský odbor Sokola

Od založení první sokolské jednoty v Praze v polovině 19. století se stalo sokolské hnutí mj. jedním z důležitých impulzů ženské emancipace. V Luhačovicích byl Sokol ustanoven v listopadu 1909, členská základna čítala zpočátku padesátku zájemců o tělocvičnou a sportovní činnost. Prvním starostou luhačovického Sokola byl MUDr. Karel Mikulášek. Po roce byla otevřena první sokolovna na hlavní ulici. Zpočátku cvičili v Sokole jen muži a dorost. Na základě dojmu z cvičení žen v Praze na VI. Všesokolském sletu došlo v únoru 1913 v Luhačovicích k založení ženského odboru. Jeho první předsedkyní se stala dcera B. Smetany Zdenka Heydušková. Po vypuknutí první světové války byl přerušen nácvik mužů a ve cvičení pokračovaly na čas pouze ženy pod vedením náčelnic M. Vokurkové a M. Mikulcové. V roce 1930 byla slavnostně otevřena nová sokolovna. Sokolové stáli za první republiky v popředí kulturního a společenského života obce. Sokolská cvičení za účasti široké veřejnosti, slavnostní průvody, akademie, serenády, pravidelné společné výlety, stejně jako pravidelná představení loutkového divadla a veškeré aktivity, které pěstoval divadelní odbor, vzdělávací, krasobruslařský a další odbory. Místní ženy v nich hrály nezastupitelnou roli.

Velké ženy v malých lázních

Veřejně činné ženy, političky, publicistky, bojovnice za ženská práva a umělkyně v Luhačovicích.

Muzeum luhačovického Zálesí 8. března 2018 až 24. června 2018

Námět a scénář: Blanka Petráková

Slovenské medailony: Viera Drahošová, ředitelka Záhorského muzea ve Skalici

Sbírka historických módních oděvů: Zdeňka Mudráková

Výtvarné řešení: František Petrák

Jazyková spolupráce: Zdenka Pančochová

Instalace: Milena Gregůrková, Zdeňka Mudráková, Blanka Petráková, Petra Šťastná, František Petrák

Vystavené exponáty: Muzeum JV Moravy ve Zlíně a Polabské muzeum v Poděbradech, Muzeum Vysočiny Pelhřimov

Obrazový materiál laskavě zapůjčili: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Archiv Národního divadla v Praze, Národní muzeum – Muzeum Bedřicha Smetany, Moravský zemský archiv v Brně, Moravské zemské muzeum v Brně – Janáčkův archiv, Muzeum města Brna, Památník národního písemnictví – Literární archiv, Muzeum Vysočiny Pelhřimov, Záhorské muzeum ve Skalici a Lilly Library – Indiana University, Bloomington, Indiana, USA.

MLZ, MJVM, 14-15, ZK, MUZEUM SKALICA, LOGO 100 LET MLZ

26. Mária Lacková (1873–1929) Osvětová pracovnice a sběratelka

Mária Lacková byla manželkou Miloše Lacka, spoluvlastníka koželužny v Liptovském Mikuláši, jenž se roku 1918 v Budapešti zúčastnil příprav vytvoření Slovenské národní rady a patřil k signatářům Martinské deklarace. Měla široké spektrum zájmů a pracovala především v sociální a kulturní sféře. Byla propagátorkou zdravotní výchovy na školách, předsedkyní slovenské divize Červeného kříže a  ženského filantropického spolku „Dobrodej“ v  Liptovském Mikuláši, pracovala v Živeně. Soustředila se na pomoc nemocným tuberkulózou a opuštěným dětem. Finance získávala organizováním dobročinných programů. Zasloužila se o stavbu zdravotního domu, dnes budovy Slovenského Červeného kříže v Liptovském Mikuláši a několika dětských ozdravoven. Publikovala články o zdravotní výchově v  časopisech  Slovenský deník, Slovenské hlasy, Živena aj. Věnovala se folklóru a  sběru lidového umění. Přátelila se s rodinou Blahových, spolupracovala s nimi na propagaci lidového umění a často navštěvovala Luhačovice.

Výstava ze sbírky Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně představila v krátkých kapitolách různá témata z historie lázeňské léčby v Luhačovicích, od lidového léčitelství a počátků lázeňské péče až po modernizaci lázeňství. Zabývá se osobnostmi lázeňských lékařů a jejich léčebnými metodami, soustřeďuje se na principy přírodní léčby v luhačovických lázních. Těžištěm výstavy je obrazová část, která představuje unikátní archivní fotografie lázeňských procedur a luhačovických scenerií. Snímky pochází zejména z fotoarchivu Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně – Muzea luhačovického Zálesí, ale také z Moravského zemského archivu a z řady dalších muzejních archivů. Z trojrozměrných exponátů představí výstava např. zkamenělý kmen lípy,  který sloužil při čerpání luhačovické minerální vody lovcům mamutů, dřevěné potrubí, pomocí něhož byla v 19. století přiváděna voda do minerálních lázních, muzejní sbírku lázeňských pohárků a pítek, historické etikety luhačovických minerálek a interiéry lázeňských pokojů navržené Dušanem Jurkovičem. K výstavě připravilo muzeum řadu doprovodných programů pro školy i veřejnost.

Blanka Petráková

Od začátku roku probíhal cyklus přednášek a besed, v červnu byla zahájena výroční výstava a krojová slavnost s přehlídkou moravských a slovenských lidových krojů. K výstavě Muzeum staré jako Československo byl vydán katalog stejného názvu. Kromě toho luhačovické muzeum připravilo související výstavy Velké ženy v malých lázních, Prezident Masaryk v Luhačovicích a Zachovejme dědictví otců. Slavnostní rok uzavřel seminář Obnova lidového kroje – 100 let krojových rekonstrukcí v Muzeu luhačovického Zálesí.

Ideovým záměrem projektu Muzeum staré jako Československo je představení stěžejních výzkumných úkolů, sbírkových souborů a předních osobností za sto let existence muzea v Luhačovicích.

Otevření luhačovického muzea etnografem Antonínem Václavíkem v průběhu první světové války bylo demonstrací národního sebeuvědomění obyvatel moravsko-slovenského pomezí. Výstava představuje výběr nejzajímavějších sbírkových předmětů ze staré muzejní sbírky. Patří mezi ně například datované vyšívané textilie, obecní atributy, dřevořezby, keramika z pozlovické hrnčířské dílny, vzácné výrobky z moravských skláren, habánské fajánse a další předměty z luhačovické sbírky, považované odborníky z hlediska bohatosti, výběru materiálu a uspořádání za jednu z nejkvalitnějších sbírek v českých a moravských regionálních muzeích. Odbornou činnost muzea v posledních desetiletích prezentoval na výstavě především soubor historických rekonstrukcí lidového oděvu z luhačovického Zálesí a jižního Valašska. Vystavené trojrozměrné exponáty doplnily animované spoty, vytvořené ve spolupráci se studenty oboru Multimédia na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Katalog k výstavě Muzeum staré jako Československo vztahuje počátky luhačovického muzea k stému výročí československé státnosti a představuje je ve světle dění v Luhačovicích, včetně připomínky česko-slovenských porad, které od roku 1908 v lázních projednávaly otázky vzájemné spolupráce Čechů a Slováků a připravovaly půdu pro vznik společného státu. Doplňkem publikace je opis části Kroniky národní školy v Luhačovicích z let 1914 – 1919, mapující podrobně zázemí vzniku muzejní sbírky: válečná léta, strádání obyvatel i počátky budování demokratického zřízení ve společném státě Čechů a Slováků.